Fenomén cirkusu rozděluje lidi na dva tábory. Na ty, kteří ho mají rádi a navštěvují jej a na ty, kteří by do šapitó za nic na světě nevstoupili kvůli týrání zvířat. Tak se na argumenty podívejme blíže:
1.Zvíře trpí bitím různými nástroji a taháním za kůži. Protiargument: Taková zvířata jako například slon, jsou tlustokožci, kteří, aby něco vůbec pocítili, potřebují pořádný impuls. Medvěd, ten má zase srst, řekněme. To, co na nás působí jako pořádná rána, může mít na takové druhy účinek drobného pobídnutí. No ale co ta ostatní zvířata, která hrubou kůži nemají? Lvi, tygři, zebry, například? Jak ti to cítí?
2.Zvířata jsou násilím přinucena k nějaké činnosti, už si nemohou dělat, co se jim zachce. Jsou nucena pracovat zadarmo, a aniž by se jich někdo ptal. Protiargument: Zvířata jsou ráda, že mají nějakou činnost, nějakou náplň, své dny jen bezcílně neprobloumají. Vždyť kdo z nás ještě nepostřehl rozdíl mezi psem na gauči, který se nudí, který takzvaně „nemá do čeho píchnout“ a psem na cvičáku nebo na procházce, kde má dostatek podnětů? Anebo je podnětů pro profesionálně cvičené zvíře až přespříliš?
3. Na přetřes přichází vztah mezi cirkusovým zvířetem a jeho cvičitelem: Je to vztah prezentující se na první pohled, vztah, kdy by zvíře pro svého pána dýchalo, které touží po každém jeho pohlazení a které s oslepující žárlivostí odhání všechny potenciální soky v podobě příslušníků stejného pohlaví, jako je ono samo? Ale co když je to jinak: Zvíře dlouhodobě zvyklé na drezuru v podobě cukru a biče by samozřejmě dalo cokoli za cukr, proto se okatě podbízí svému veliteli a oddaná bezvýhradná láska není ničím jiným než vypočítavou zištností?
Není od věci připomenout zážitek, jaký z drezírované zvěře máme, tedy alespoň ti, kteří rádi do cirkusu chodí. Jak žasneme nad tím, co všechno je němá tvář schopna se naučit a předvést, obdivujeme souhru zvířete a člověka. Působí to jako něco dokonalého, ale…
Tyto otázky se nedají jen tak odbýt, vrhají temný stín na bezesporu přitažlivou cirkusovou zábavu, která je mezi námi již po staletí. Současně jsou ale tak komplikované a sporné, že se sotvakdy dozvíme jasnou odpověď. To bychom se museli zeptat přímo těch, kteří nám nemohou odpovědět. Kdo to tedy kdy rozsoudí?